Forgiveness and Compassion Odpuštění a Soucit

    Odpuštění. Jedno slovo. Jedna "věc", která by nám měla být vlastní. Stejně jako umíme poděkovat. Je to vždy tak samozřejmé? Jde to vždy či s každým? Bez přemýšlení, automaticky ...

    Dá se odpuštění naučit? Mělo by být součástí naší výchovy či je vrozené? Možná je jako soucit. I ten se dá prohlubovat. Dá se o něm přemýšlet. Jde s ním pracovat ...

    Do jaké míry jsme ochotni odpouštět. Co je pro nás stále přijatelné a co je již za pomyslnou hranicí, kam může právě už jenom soucit? Není klíčem k absoltunímu odpuštění právě soucit? Co když tam, kde si už nedokážeme představit, že bychom odpustit mohli nastupuje právě on. On v nás prohloubí to lidské. To přirozené, to co by mělo být vlastní každé živé bytosti, potažmo člověku.

    Samozřejmě nejsem sám, kdo zažil věci, události, které mají k odpuštění hodně daleko. Zdá se to přehnané? Ne, nemyslím si ... Prostě to nejde. Chybovat je lidské a dokonce, dle mého názoru i důležité, ale co když, se dostanete do fáze, kdy nastane ono: "To je neodpustitelné."

    Co to "spraví"? Pravděpodobně čas ...

    V jednom českém filmu: "Cesta z města", říká jedna postava - lidová léčitelka svým klientům nebo zákazníkům: "čas neexistuje." Místo peněz za vykonanou službu si pak od nich vezme hodninky a ty zahodí do hnoje :).

    Fajn, chápu. Chápete to též? Většina asi ano, ale co s tím nevyplněným vaukem, prázdnotou, prostorem nebo poraďte mi, jak to mám nazvat, který jako by na vás někdo uvalil či se na vás snesl a vy to prostě jenom těžko odpouštíte nebo nemůžete vůbec.

    Nastupuje zde opět soucit nebo i onen neexistující čas? Máme-te si nejdříve odpustit sami? Ano, pravděpodobně to je též klíčem k odpuštění druhým ... Schválně to jdu zkusit a za nějaký "čas" se vrátím a zkusím toto dopsat. Možná už nebude ani moc o čem psát. Nevím ...

    Tak jsem zase zpátky u Pc. Uběhlo zhruba 5 min. A víte co? Je mi líp. V duchu jsem prodělal něco, co jsem asi ještě nezažil nebo si něčím takovým ještě neprošel. Možná to je také tím, že tu nejsem úplně sám. Je tu se mnou také pes. Živý tvor. Tvor, který umí také projevovat něco, čemu my říkáme city nebo možná též láska ...

    Nedokáži už pořádně psát dál. Piji druhou kávu a je brzo. Je ještě noc. Není ani ráno. A ráno je přeci moudřejší večera :) ... Omlouvám se. Omlouvám se sám sobě. Odpouštím si. Odpouštím si ten okamžik před spánkem, když jsem na "pár" hodin usnul, abych si poté ve 4:00 ráno sedl ke svému počítači a psal ...

    Děkuji a modlím se a děkuji ... (Pardon.) Zní to asi divně. Žijeme v 21. století. Kdo z nás se ve skutečnosti skutečně modlí a nebo lépe ještě pro něco, někoho, možná i pro sebe něco skutečně dělá. (Vtip:) "Něco" ... Něco tam je. Je to v nás, jak zpívá Ben Cristovao. Síla je v nás ... (V nás všech. Bez vyjímky. Jenom v někom možná chvíli méně a v jiném asi zase trochu více. To není hřích. To není špatně. Alespoň prozatím. Tak to asi nejspíš nějak je.)

    Děkuji za odpuštění, za soucit a děkuji, znovu děkuji za to, že tu můžu být. A to není málo. Už jsem tu totiž vůbec sedět nemusel. Ale kdo jo?

    Jan