Kdysi - Sometime

    "Kdysi žili lidé v harmonii s přírodou. Žili ve společenství. Kmen byl v jednotě s okolím a okolí bylo v jednotě s kmenem. Uctívali Slunce a Měsíc. V hvězdách na nebi spatřovali sami sebe, stejně tak jako vzívali ohěň, vodu, zemi i vzduch. Úcta k přírodě a všemu živému jim byla vlastní. Lovili tolik, kolik potřebovali. Měli svá políčka, kde pěstovali základní potraviny, jako doplněk své stravy. Vždy v souladu s matičkou Zemí žádali o pohežnání Velkého ducha. Skrovné příbytky stačily rodinám jako útočiště před vlivy počasí. Jeden hlavní stan, chýše, sloužila celému kmenu jako shromaždiště při obřadech, rituálech, poradách ...

   Muž (ne nutně jen on) rozdělal oheň a žena ho udržovala. Muž vyrazil na lov a žena se starala o děti. Vzájemná úcta ke starším byla "samozřejmostí". Děti byly přítomny rozhodováním o věcech kmenu. Vychovávány v principu Kontinua, prosti strachů, které zde neměly místo. Bráni jako rovni procházely zkouškami dospívání. Vědomy si svých skutečných hodnot. Silných i slabých stránek. Majíc své místo, zaměstnání, odpočinek, radost, prostor ...

    Vůdce byl-a přirozeně nejsilnější a nejmoudřejší jedinec-i. Rada starších se scházela pravidelně, vždy, když bylo nutné řešit potřeby kmenu. Při nepřízni bohů, při ohrožení, v důležitých záležitostech se demokraticky zkoumalo co nyní, co dál, co bylo. Zpívalo se, oslavovalo. Hráli se hry. Byl mír a celou vesnici prostupovala harmonie, klid a láska.

    Každý dělal to, k čemu byl předurčen. Co mu bylo dáno. Lidé byli spokojeni. Nikdy nezapomínali na duše svých předků a automaticky obětovali ze svého majetku nebo pohodlí duchům vod, lesů, nebes i strání, horám i prériím. Zvířecí spojenci je provázeli v jejich hmotném i duchovním světě" ...

    Jan