Dlouhověkost - LongTimeBeing

    Dobrý den milý čtenáři mého blogu. Doufám, že není troufalost, že si dovolím psát tento článek na téma Dlouhověkost. Víte, za poslední dobu se ve mě nahromadilo něco, co mě ponouká k zamyšlení, zda živit myšlineku dožitých 100ta let není pouhá hloupá fantazie, zbytečnost, pošetilost a vůbec. Člověk by měl žít tím co je. V přítomnosti a neplánovat možná takové nesmysly. Prostě se nazabývat tím, jak dlouho tu vlastně můžu ještě být, ale žít. Žít tím co je. Na druhou stranu mě již v mém věku zasáhlo či potkalo nemálo událostí, které mi právě nedají, než o tomto tématu nezapřemýšlet. Trochu ho prostě prozkoumat. Život se přeci jen týká nás všech, stejně tak jako smrt. Tuším, že to byl Platón, nejsem si jist, jehož poslední slova prý byla: "Nauč se umírat." Když pak ve vašem blízkém okolí zkonávají v poměrně brzkém či dokonce mladém věku lidé, donutí vás to, se zamyslet. Mluvím zde hlavně o mužském pokolení. 

    Když jsme bydleli na venkově, chodil jsem k jedněm lidem pro domácí vajíčka. Paní, která mi je vždy prodávala, se jednoho dne zastavila a ptá se: "Nevíte, proč u nás odcházejí chlapi ve věku cca 70ti let?" Koukám na ní, byla starší než já, jakože, proč se na to ptá zrovna mě? Ne doslova tak, zas tak zaražený nebo překvapený jsem nebyl, ale přeci ... Už nevím přesně, co jsem jí tehdá odpověděl. Vím jen, že ona též koukala na mě, jako kdyby věděla něco, co já možná ještě tolik ne. Jako by mi říkala, když to beru zpětně, vy s tím něco uděláte, že ano.? Vy víte, vy nebude ten průměr, aby tu vaše pani pak byla třeba ještě deset let sama. Poděkoval jsem za vajíčka, dopovídali jsme, už přesně nevím, a jel jsem domů. O vesnici dál.

    Ať to je jak chce a umřu třeba tak v 75ti (v lepším případě) podle toho, jak se moje tělo někdy cítí už dnes, jedno je jasné. Podle statistik je nás mužů a žen v naší oblasti zhruba stejně, zda se nepletu. A též podle statistik, které jsem viděl zde na netu z posledních pár let, umírají muži v průměru o cca 5-6 let dříve. ? ... Může mi někdo z nás mužů nebo i žen říci proč tomu tak je? (Rovnováha? Karma? ...) Já vám mohu povědět druhou historku, zda vás zajímá. Tentokrát je to příběh zase z jiné vesnice. Sranda. 

    Poměrně často jsme se stavovali v jednom obchůdku, kde šlo koupit základní potraviny a člověk si mohl posedět i venku na terásce a občerstvit se. S majiteli jsme se již znali. Pomáhali nám kdysi s hledáním našeho vysněného domku v klidu od rušné civilizace. A tak vám tak stojím s panem starostou té obce, koukáme před sebe a on najednou povídá: "Nevíš, jak je to možné, že ti naši dědové co prošli ještě válkou, zažili jinými slovy ledesco, mají 90 let a my umíráme tak brzo? Nevíš jak to dělají?" Koukám, trochu zaražen jako v prním případě, neříkám nic, ale v duchu jsem si myslel, zda se nepletu: "dobrá otázka." Jen při pohledu na něj, mě z toho bylo tak nějak zvláštně ... Už pořádně nevím, co bylo dál. Vidím nás tam stát. Vidím pana starostu, který by mi mohl být otcem a cítím ten zvláštní pocit, jako by se s tím dalo něco dělat. Jako bych se měl nad tím zamyslet. Bylo to vyřčeno jakoby ze soucitu, z lásky. Možná upozornění, možná jenom plk. To bych, ale neřekl. Mělo to zvláštní atmosféru. To člověk pozná.

    Co můžeme ve skutečnosti udělat pro to, aby naše ženy nezůstávaly na stáří sami? Můžeme nějak ovlivnit to, aby ten věkový propad nebyl takový? Myslím si, že to jde. Myslím si, že krom genetiky a striktního dodržování zdravého životního stylu, asketismu či přehnané prevence proti různým chorobám, které na nás číhají za každým rohem, či Bůh ví čeho ještě, je to též otázka víry. Přístupu k životu. Na druhou stranu, když se už v mládí hodně oddělám a neposlouchám co mi tělo říká, prakticky páchám pomalou sebevraždu a je otázka času, kdy se to projeví. Tělo má však úžasnou regenerační schopnost a pokud naslouchám správně i své duši, mám z poloviny vyhráno! Myslím, že zdravý optimismus, stejně jako pravidelný pohyb a strava mohou být dobrým vodítkem k prodloužení života. Kontakt s přírodou atd. Vzájemný vliv našeho okolí nás formuje také. Zdravé mezilidské vztahy jsou, proto také důležité. Muži se svým otcem, ženy naopak se svou matkou. Toto se odráží pak na našem vztahu k dětem. Celkově "zlatou střední cestou" optimisticky naladěný postoj spolu s dobrou vírou by mohl být klíč. Makat na sobě, ale nepos... se z toho. Jsou známi případy, kdy se lidé dožili třeba devadesátky i víc a většinu života kouří nebo kouřili. Proto nevěřte těm fanatikům, kteří kouření jednoznačně odsuzují včetně dalších věcí ... To neříkám jen proto, že jsem sám kuřák. Všeho tak nějak s mírou. Hlavně poslouchat své tělo - dušičku, jak ke mně promlouvá ... Víte, osobně si myslím, že si asi každý musí najít ten svůj elixír. Co do okolí vysílám, to se mi také vrací. Co příjmám, mě též ovlivňuje. Každý máme nějaký osud a je možné, že už nyní je danné, že tu dýl jak třeba do 83 let nebudu. Někdy jsem se cítil tak, že jsem nevěděl, jestli tu budu do druhého dne natož do 80tky :))

    Myslím, že i když člověk tápe a neví kolikrát jak dál, měl by si alespoň uchovat naději, živit to dobré v sobě. V lásce, klidu, míru a pohodě. Ve finále to prakticky není ani tak na nás, zda se dožijeme 67ti nebo 98ti let. Řekl bych, že ale stojí za pokus tomu Bohu a té Bohyni občas pomoci! Nenechávat to všechno jenom na Universu. Prostě asi nebýt také často moc lhostejný nebo dokonce úplně apatický k tomu, co se děje nám a nejenom nám, ale i našim partnerům, lidem na celém světě, našim dětem ... Možná, když v sobě probudíme takový trochu nesobecký postoj, zájem o druhé a planetu - přírodu, která je naší Matkou, možná si tím i my sami prodloužíme (pokud možno štastný) život. Co vy na to pánové? Dokážeme být ženám stále tou pravou mužskou oporou? ;)