21.02.'26

Milé moje děti jedinné, Zino, Kryštofe Holárků, Benešů, Poláčků, Podzimkových i Janových, bytosti krásné...

Pár posledních slov, než se začnu definitivně věnovat své první knize Záblesky Paměti viz. níže... 

Vše v životě je pomýjívé. Naprosto všechno. Na naší planetě, zde, v tomto vesmíru či Universu to tak chodí. Jedinné co je jisté je změna a to, že bychom měli brát život (krom jiného) s lehkostí, protože "toto vše" dříve nepozději skončí... Užívat si a ne jenom přežívat, radovat se a ne jenom starosti, makat, ale také odpočívat a relaxovat, snít, ale také pro "to" něco dělat... Prostě žít a být, když už tu jednou jsme... Jít tomu štěstí a zdraví "tak nějak" naproti...

Svůj dosavadní život bych shrnul slovy skupiny Mig 21 a p. J. Macháčka: "Když Ti vítr napne plachtu, jak snadné je žít, když si Tě Bůh k sobě nechce vzít, jak snadné je žít."...

Zda budu mít jednou nějaký pohřeb a ceremonii, tak si prosím zahrát na rozloučenou tuto skladbu: soundtrack - The Last Samurai, Hanz Zimmer - A Way of Life

Děkuji za vše a nezapomínejte býti vždy sami sebou! Opatrujte se!

Mám Vás rád. S veškerou úctou, respektem, v pohodě, klidu, míru a s láskou,

Váš táta, Jan

PS: pozdravujte maminku, pá;

07.02.2026

Pameti mystika, JUDr. Eduard Tomas, Mila Tomasova: cely cyklus na YouTube.

Dean Lewis - Half a Man

Senada Greca MBA - helping millions to get fit! (doporucuji)

08.02.2026

Selfie, Ústí nad Labem - Severní Terasa, Czech Rep.

John Legend - All of Me

09.02.'26

Lady Gaga, Bradley Cooper - Shallow 

Lady Gaga - Always Remember Us This Way

Calum Scott, Leona Lewis - You Are The Reason

Rihanna ft. Mikky Ekko - Stay

Leona Lewis - Bleeding Love (US Version)

15.02.'26

MARK - That's where I should be

16.02.'26

Gravity - All things break

ZÁBLESKY PAMĚTI

Jan Holárek

Kapitola první

Adam a Eva

(příběh nejenom dvou lidských bytostí, které osud v jejich třicátých letech svedl dohromady, aby se po dalších spoluprožitých 15 letech mohli od sebe odpoutat a každý z nich začít žít už svůj vlastní život prosti všelijakých traumat a trápení, co jim osud doposud přichystal včetně věcí a zážitků plných krásy a romantiky...)

- postavy a příběh v této knize je smyšlený, i když částečně založen na skutečných událostech; jakákoliv podobnost je čiště náhodná -

Ona: "Zastav a vystup!"

Stále se držím volantu a letmým pohledem se na ní podívám, zda to myslí vážně nebo je to jen jeden z jejích další pokusů o vtip. Trochu nemístný na to, že jedeme už za tmy a domů na náš srub, který byl postaven na základech původního mlýnu to máme ještě pěkný kus cesty. 

"Řekla jsem zastav a vystup si. Nebudu to opakovat. Dělej. Teď hned! Neslyšíš?"

"Co Tě kurva žere s prominutím? Zbláznila si se? Tváříš se, jak kdyby Ti někdo umřel. S Vašimi jsi snad mluvila včera, ne?"

"O nich mi ani nemluv a zastav do prdele."

"Teď budu zastavovat, tady někde na půl cesty domů, kde není žádné parkoviště? To mám jako zajet ke krajnici uprostřed ničeho, dávat výstražný a povídat si Tebou o čem prosím Tě, že jsi to chtěla pro změnu mluvit nebo co je tak urgentní? Uniklo mi něco? Tak povídej, mluv, naslouchám... O co jde?"

"Ne, zastav prosím Tě. Já takhle nemůžu... Prosím jen na chviku, ale zastav."

"Okay, dobře, dobře, vteřinu, zkusím najít nějaké vhodné místo. Tady jsme v zatáčce, tak vydrž prosím Tě. V pořádku?"

"Jo jo, dobrý, v pohodě. Jen prosím zastav hned jak to půjde. Děkuji."

Pomalu zajíždím ke krajnici, kde to vypadá, že je nějaký vjezd do lesa, abych tam mohl v klidu zaparkovat auto. Naše Subaru pamatuje už nějakou tu cestu, ale ani desetiletí tuto japonskou techniku zatím nesemlela a s pravidelnou údržbou a servisem drží a bezpečně nás vozí do dnes. Ne nadarmo se říká: "Japonec až na konec". Toho konce se tak trochu bojím nejenom u našeho vozu. Náznaky už tu byly a co to bude tentokrát netuším, ale moc dobře mi z toho není...

"Tady, vyhovoje? Dál už nejedu, ať můžeme zase v pohodě vyjet." "Tak povídej, mluv prosím Tě. Začínám být z Tebe nervózní. Co Tě trápí, že mi to nemůžeš říct za jízdy? Hmm?"

"Potřebuji na vzduch. Můžeš jít se mnou? Nevadí? Potřebuji vzduch, vydechnout. Řeknu Ti to. Dej mi chvilku"

"Jo jo, okay dobře, fajn, jak si přeješ. V pohodě, už lezu. V klidu dej si čas. Holt půjdeme spát později. Topit už dnes nebudu, zda neva. Zalezeme si pěkně pod peřinu a bude nám dobře, ju? Neva?"

"Ne, v pohodě. Dej mi čas prosím."

"Dobře, dobře máš kolik času chceš... Hlavně v klidu. Nejde snad o život.?"

"No, to možná i jde..."

Řekla to vážně, že v ten okamžik jsem pochopil, že se něco stalo či děje, není to milé a musím jí nechat vypovídat nebo tu strávíme celou noc. Byla to jedna z těch chvil, že jestli se po Vás někdy chce být svému partneru oporou, tak právě nyní, teď a tady. Stála tam napůl v předklonu hluboce dýchajíc a pomalu vždycky, když se narovnala a protáhla, aby nabrala znovu dech popošla o kus dál do tmavého lesa...

"Prosím Tě stůj už chvíli. Nechoď už dál. Dýchej zhluboka, ale dál už nechoď prosím Tě. Není tu vidět na krok. Ať se Ti nic nestane prosím Tě."

Zastavila se a přestože byla tma a stála na více jak pár kroků ode mne, viděl jsem, že na mě kouká. Byl to jeden z těch pronikavých pohledů, kdy skenuje celou mou bytost jakoby mi četla auru. Zřejmě v domění zda unesu to, co mi chce říct. 

"Nebudeme mít pravděpodobně nikdy děti. Nejde to. Je tam tak malá šance, že by to musel být zázrak, aby se to chytlo. Dětskej pokojík, moje terepie, zda se nejedná jenom o nějaký duševní blok... Všechno je marné. Je to moje vina. To, že ty plodný jsi ostatně víš..."

"Evidentně." 

Odpověděl jsem trochu suše a raději byl dál zticha. Po dalším hlubokém nádechu pokračovala:

"Tu Tvojí Romanku jsem potkala před nedávnem ve městě. Tvářila se, jakoby jí patřilo celé náměstí, jak se nesla, kráva. Po každé na mě čumí, jakoby mi chtěla říct: Já budu vždycky první a Ty už jsi jenom do počtu. To si zapamatuj. Nejradši bych jí vrazila facku, aby se probrala, po tom co Ti provedla, ale teď už je to všechno beztak jedno, a aby toho nebylo málo, máma zase chlastá a pravděpodobně se znovu servali s otcem... Nic nemá smysl, seru na to. Chápeš to? Dochází Ti to? Posloucháš, co říkám? Nic, nic, nic. Všechno, pro co jsme žili je v hajzlu. Nic už nemá smysl. Tedy alespoň pro mě ne. Ty už dítě máš, a i když Vaši nejsou dokonalí, tak se alsepoň nemlátěj. Život stojí chvílemi pěkně za hovno, nemyslíš? A když se to sere, tak pořádně, že? Co stojíš? Tak řekni něco. Můžeš mě prosím Tě obejmout? Nedávám to. Odpust."

Sedla si na bobek a rozbrečela se. Jdu pomalu k ní a sedám si naproti. Chytám jí za ruce ve snaze jí obejmout. Stále vzlyká a pláče.

"Co budeme dělat? Dva roky. Dva roky se o to pokoušíme a nic. Jiná holka je v tom na "jedno nakopnutí", my šukáme, jak kdyby měl být konec světa a nic, prostě nic. Vykašli se na mě. Najdi si někoho s kým můžeš mít normální rodinu. Tolik si to přeješ. Začít od začátku, s někým, kdo Ti dá dítě a budete šťastni."

"Blázníš? Já miluji Tebe. Koho bych si měl prosím Tě hledat? My jsme rodina. My dva. A moje včeli a Tvoje koza a kotě. Vzpomínáš?"

"Koza a kotě, to Ti děkuji. Já jsem koza a Ty jsi vůl, jestli si nenajdeš zdravou partnerku."

"A dost. Dost už prosím Tě. Nikoho si hledat nebudu. To jsi jako myslíš, že Tě opustím? Říkala jsi, že ještě je naděje. Malá, ale je. A na rodiče se vykašli. Ať se třeba pozabíjí a Dana uchlastá. Hlavně, že peněz a majetku mají jak sraček, což je evidentně šťastné nedělá a ještě jsou si schopni ubližovat. Kašli na všechno. Máme jeden druhého. Je mi to moc líto. Vážně mě to neskutečně mrzí, ale bez dětí se dá žít. Vem si, kdyby jsi byla Bůh ví jak nemocná. Co mají říkat lidi, kterým oznámí, že jim zbývá třeba pár měsíců života nebo půl roku a konec, tečka, šlus, "bye bye". Ty jsi jinak naprosto zdravá, jenom se Ti nedaří otěhotnět. Beztak je to celé psychosomatika... Na jednu stranu se nedivým po tom všem co jsi prošla s vlastními rodiči, když jsi byla dítě a pokračuje to do dnes. "Fuck it!" Kašli na to. Prosím Tě kašli na to. Máme sebe. Máme jeden druhého. Víš co jsme si řekli, až na věky věků. A to platí! Pro mě se nic nemění. Podívej se na mě kulíšku. Neplakej už a nebo jo, plakej. Máš pravdu, život stojí někdy tak akorát za vyliž kapsu.

Pomalu přijíždíme domů. Na příjezdové cestě k našemu srubu poblikává jedno pouliční světlo. Ruina staré vesnické usedlosti zůstává stále opuštěna. Nikdo nás nevítá. Sousedi už spí. Všude je tma do doby než náš vůz zaznamená čidlo venkovního reflektoru a na pár vteřin se rozvítí. Sundavám provizorní závoru a Eva sedí stále v autě. Vypadá to, že dnes by tam mohla i spát. Po celý zbytek cesty už jsme nepromluvili ani slovo, jenom se na sebe občas jakoby pro kontrolu, zda jsme stále přitomní podívali. Sedám si zptáky do auta, motor stále běží a popojíždím na malý dvorek před srubem, abychom mohli už konečně zaparkovat a vydechnout. Zavřu bránu. Reflektor problikává s malou prodlevou podle podle zorného pole pohybového čidla. Byla to jedna z prvních věcí, které jsem na dům tak nějak do štítu přidělal, abychom se v noci nepřerazili už třeba jenom, když chodíme v noci ven pro dřevo. Koza se vždy zajímá, co se děje neb má přistřešek hned naproti. Jinak je naprostá tma, nad námi svítí hvězdy, tak trochu až mrtvolné ticho a klid, ve kterém by špendlík co spadne slyšet byl.

ZÁBLESKY_PAMĚTI_JAN_HOLÁREK_Kniha.docx (34100)